KDE A JAK SE LIDÉ SETKÁVAJÍ

Good News > číslo 06/2005 > KDE A JAK SE LIDÉ SETKÁVAJÍ

Fyzicky i duševně stále velmi zdatný sedmasedmdesátník pan Jean Collin, z městečka Tavier, ležícího v oblasti belgického Liège (Lutychu), cestuje dosud s nadšením po Evropě, dokonce také na svém silném motocyklu, na němž před lety přijel i do Plzně. Tohoto srdečného člověka-rotariána znám už více než 14 let. Poprvé k nám přicestoval se skupinou dalších přátel - členů belgického Rotary klubu Amay – Villers-le-Temple už v červnu 1991, aby nám pomohli při znovuzakládání Rotary klubu Plzeň To proto, že mnozí z nich dosud mají právě k Plzni velmi úzký vztah: jako příslušníci belgického 17. batalionu střelců dorazili totiž už 6. května 1945 do Plzně společně s armádou generála Pattona, aby ji osvobodili od německé okupace.

O to víc nás Jean potěšil i letos, když společně se svou manželkou Bernadette přijal naše pozvání k účasti na již XIII. Inter-Country Meetingu, pořádaném v květnu 2005 v Plzni. Při slavnostním přijetí všech zahraničních účastníků na plzeňské radnici si ovšem v předsálí obřadní síně povšiml Jean několika fotografií, které připomínají osvobození Plzně před 60 lety. Jak byl překvapen, když na jedné z nich - z roku 1945 - poznal mezi třemi belgickými vojáky, stojícími před plzeňskou radnicí, svého dávného přítele z mládí Louise Gihoula! Hned vedle ní pak uviděl Ludvíkovu druhou fotografii z jeho návštěvy Plzně na počátku letošního května, tentokrát jako účastníka oslav 60. výročí osvobození. S neskrývaným nadšením mi o něm hned začal vyprávět. Ale už jsme pospíchali, a tak jsem ho požádal, aby mi o svém zajímavém příběhu raději napsal.

Svůj slib splnil v polovině července a k dopisu připojil xerokopii jedné staré, zažloutlé fotografie, na jejíž zadní straně je neumělou rukou napsáno: Ivan Petrovič, Omsk. Tady tedy je příběh Jeana, jeho přítele Ludvíka – a také Ivana ze sibiřského Omsku. Příběh starý šedesát let, který hovoří o zajímavých osudech lidí...

„Intenzivním bombardováním komunikačních cest zejména v oblasti belgického Liège (Lutychu) připravovali Spojenci v květnu 1944 velkou bojovou operaci.

Se svým přítelem Ludvíkem jsme tehdy jako skauti působili v jednotce, zaměřené na pomoc raněným a osobám, které zasáhly válečné události. Mezi postiženými byly tehdy i stovky ruských zajatců, kteří byli přiděleni na opravy železničních kolejí. Uplynulá noc byla pro ně velmi zlá. Silnice vedoucí podél seřaďovacího nádraží byla poseta mrtvolami ruských vojáků, kteří se stali obětmi nočního bombardování.

Když byl vyhlášen nový poplach, schovali jsme se za malým kopečkem, vytáhli jsme z kapsy namazaný krajíc chleba, abychom si kousek odlomili – a tu jsme si všimli, že na náspu leží ve vzdálenosti asi 20 metrů ruský voják, který – stejně jako my – čeká na konec poplachu. Naproti němu sedí německá stráž, ochromená stejně jako my bombardováním, ale netečná.

Potají jsme se o krajíc rozdělili s nešťastným zajatcem. Po chvilce zvažování jsme mu dali znamení, aby se zachránil a utekl za vrcholek pahorku. Sotva jsme to dořekli, vytratil se a zmizel v lese. Brzy jsme však uprchlíka dohonili. Řekl nám své jméno – Ivan Petrovič. Ludvík mu hned dal své montérky, aby jimi skryl svou zelenou uniformu, označenou na zádech velkými písmeny S.U. (Sovětský Svaz). Ruští vojáci totiž jako váleční zajatci nebyli chráněni mezinárodní konvencí Červeného kříže.

Rozhodli jsme se, že jej odvedeme do blízkého městečka, kde jsem znal odbojovou složku, která by se mohla našeho zajatce ujmout. Dali jsme Ivanovi do ruky lopatu, který ji nesl spíše jako pušku – a tak začala naše dramatická cesta. Abychom trochu uklidnili svůj strach, dopřáli jsme si ještě od pouličního prodavače ještě kornoutek zmrzliny a rozhodli se, že se rozdělíme, abychom snížili riziko: Ivan půjde vpředu, já pět metrů za ním a Ludvík přejde na druhý chodník. Náhle se proti nám objevil kamion s belgickým řidičem. Na naše znamení zastavil a dovezl nás kus cesty. Pak se nám podařilo přejít bez úrazu i střežený most přes řeku Meuse, až jsme dorazili k vrátnici firmy Cockerill. Tam jsem požádal strážného v bráně, aby zavolal mého známého Luciena Docka, odboráře. O deset minut později byl Ivan už v bezpečí, nejdříve v protileteckém krytu firmy Cockerill; později mu našli ubytování dokonce v mansardě, kde vyráběl ze železného drátu malá letadélka, která prodával ve prospěch Odboje.

Navštívil jsem ho ještě několikrát, ale pak se mi ztratil. Jen jsem se dozvěděl, že odmítl svou repatriaci do SSSR, protože ruští zajatci byli svou vlastí považováni za dezertéry. Proto jsem se ani neodvážil ptát se po něm na velvyslanectví, abych neriskoval, že mu uškodím. Ale snad přece jen někde ještě žije – kdoví . . . takové jsou válečné osudy lidí...

Jean mi ovšem napsal ještě o druhém neočekávaném setkání: on i jeho tehdejší přítel Ludvík se přihlásili do armády jako váleční dobrovolníci již v roce 1944. Jean jako 16 ½ letý narukoval do 4. brigády infanteristů, Ludvík jako 19-letý do 17. národního batalionu – a právě ten se o rok později podílel na osvobození Plzně. Je ovšem zajímavé, že se Jean od té doby s Ludvíkem nikdy nesetkal. Uviděl jej na fotografii na plzeňské radnici teprve po 60 letech!

(dz)