Neplánovaná zkušenost aneb zástupcem velitele školní armádní jednotky

Good News > číslo 05/2005 > Neplánovaná zkušenost aneb zástupcem velitele školní armádní jednotky

PEREX

Když Tomáš Krišica, student střední hotelové školy v Ostravě, odlétal 2. srpna loňského roku na jednoroční výměnný pobyt do Houstonu (Texas, USA – distrikt 5890), netušil, co všechno prožije. Svůj příběh po návratu domů shrnul pro náš časopis do tohoto vyprávění.

PROLOG

Zástupci jednoho z osmnácti houstonských klubů, RC North Shore, mě na letišti vítali cedulkou „Welcome Thomas“. Snažil jsem se vypadat chlapsky, ale byla ve mně malá dušička. Byl to báječný pocit, setkat se tak daleko od domova s rotariánskými rodinami, které se mne ujaly jako vlastního syna. Nechci vyprávět o poznávání odlišné americké mentality nebo nádherných emocích při setkání s výměnnými studenty z jiných zemí. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem během uplynulého školního roku zažil i něco navíc, něco, co patrně při rotariánských výměnách studentů nebývá obvyklé.

U nás doma patřím do skupiny nadšenců, kteří běhají po lesích v maskáčích jako Rangers a s replikami zbraní po sobě střílejí kuličkami (tzv. airsoft). Na první pohled klukovská zábava, ale ti, kteří jsou v „obraze“, vědí, že to předpokládá znalost psychologie, taktiky, historie i techniky. Otec, který mému zájmu fandí, mi před odletem doporučil, abych v USA navštívil některou rekrutační stanici armády a požádal o to, aby mě vzali sebou, až pojedou služebně do nějakého útvaru. Věřili jsme, že je to možné a tak jsem se na to těšil už doma - ale dopadlo to úplně jinak...

V Houstonu jsem nastoupil na North Shore High School, státní školu, kterou navštěvuje asi 3.500 studentů – pro zajímavost: zhruba 80% z nich je jiné, než bílé pleti. Jak je obecně známo, americké střední školství dává velkou svobodu při výběru studijních předmětů. Protože v Ostravě studuji na „hotelovce“, směřovala v Houstonu řada volených předmětů automaticky právě k této odbornosti. Měl jsem však také zájem například o dějiny USA, nebo několik dalších předmětů. Přitom jsem zjistil, že na „naší“ škole je také studijní předmět, jehož cílem je podporovat národní hrdost a vychovávat možné budoucí příslušníky americké armády.

Školní systém ROTC (Reserve Officer Training Corps), zavedený americkou vládou už před mnoha lety, je určen především pro vysoké školy všech typů. Po jejím dokončení je každý absolvent tohoto zvláštního, dobrovolného programu zařazen v americké armádě automaticky mezi důstojníky. Na přibližně 70% středních škol v USA je zaveden jako jeden ze studijních předmětů JROTC, tedy „nižší“ stupeň (Junior) tohoto systému. Na každé střední škole je JROTC věnován jinému druhu vojska. V našem případě to bylo letectvo (Air Force) a proto se výuka týkala všeho okolo vojenského letectva a jeho podpory. Předměty jsou vedeny odbornými učiteli, členy US AIR FORCE. AFJROTC (zkratku jistě správně rozluštíte odvozením z předcházejících) je rozvržen do celého školního roku, případně do celé doby studia na škole. Týdně průměrně 5 hodin výuky v konkrétní dobu, někdy i o víkendu. Studenti mají v rámci AFJROTC strukturu velení jako ve skutečném útvaru, proto dostávají zapůjčeny i dospělé hodnosti.

PŘÍBĚH

Pochopitelně mi to nedalo, a zanedlouho po nástupu do školy jsem se ocitnul přede dveřmi, na kterých bylo napsáno: JROTC, Colonel Thomas McCay. Diskuse byla zajímavá a na závěr jsem uslyšel: „Můžeme to zkusit, ale ty vousy dolů a vlasy zkrátit!“ Proč ne? V životě je vždy něco za něco. Byl jsem velmi nervózní, ale taky zvědavý, co se bude dít. Prošel jsem pohovorem, testem a asi jsem dokázal všechny přesvědčit, protože hned nato jsem byl otázán, jestli budu schopen vést “flight”. Odpověděl jsem popravdě, že nevím, ale pokud mi „letku“ opravdu přidělí, budu se snažit co nejvíc, abych své zemi neudělal ostudu. A tak jsem dostal školní hodnost poručíka a „svých“ cca 15 lidí v letce. „Vítáme tě v US Air Force JROTC!“, znělo mi v uších a díval jsem se na svou slavnostní modrou uniformu. Pořád se mi tomu nechtělo věřit. Teprve jsem se ve škole snažil pilovat angličtinu a nikdo se se mnou moc nemazlil. Jsi tady? Tak ukaž, co v tobě je. Nejde-li ti něco, pomůžeme ti, ale když nebudeš chtít sám a nepůjde to, tak pojedeš domů. Za chvíli vše rychle pochopíte a najdete v sobě potřebnou sílu a odvahu. Dnes se tomu usmívám, ale získat např. na pololetní vysvědčení samé A a jedno B nebylo jednoduché.

Na první pohled nebyla práce se spolužáky, resp. s mými „podřízenými“ v letce, těžká. Avšak přestože jsem se snažil, cítil jsem, že něco není v pořádku. Také pověst celého našeho AFJROTC klesala a problémy byly ve všech letkách - často se neplnily dohodnuté úkoly, postrádali jsme mezi sebou týmového ducha, chyběl aspoň náznak vědomé discipliny. Právě tady jsem pochopil, proč v USA je člověk dospělý až od 21 let. Zdejší studenti mají hodně daleko k zodpovědnosti a to i ve srovnání s českými studenty, na které si jejich učitelé i dospělí tak rádi stěžují. Bylo to prapodivné období, nic se nedělo, ticho před bouří. Pochopil jsem, že je to výzva. Šel jsem za školním velitelem, abych mu sdělil své postřehy a podal mu i návrh řešení. Dialog trval asi 2,5 hodiny a po jeho ukončeni byl informován i Colonel McCay. Hned další týden se začaly dít ty „správné“ věci. Kadeti se postupně dostávali do formy, začali pracovat a plnit úkoly. Pro těch pár studentů, kteří dohodu neplnili, se našly odstrašující práce, například úklid před školou. Pro ty, kteří se stali opravdu tvrdým oříškem, byla zavedena tzv. Correctional Custody (nápravná třída). A pokud ani to nepomohlo, byli automaticky vyloučeni z AFJROTC. A to je v Americe, zemi hrdé na vlajku a uniformy, snad ta největší ostuda.

Konečný výsledek se dostavil ve dvou rovinách – té obecně prospěšné, tedy v tom, že se zvýšila reputace AFJROTC, tedy i naší školy, a v rovině mé osobní, protože jsem byl povýšen na nadporučika a stal jsem se zástupce velitele celého školního AFJROTC (má celkem 9 letek). Docela příjemný pocit, když před stovkou Američanů stojí klučina z Ostravy a oni k němu vzhlížejí s respektem, protože jim pomohl najít cestu, udal správný směr.

Po zkušenostech v AFJROTC jsem koketoval i s možností nástupu do americké armády, a přestupem na vojenskou akademii, kam bych zásluhou zkušeností i hodnocení v AFJROTC nastoupil i s vyšší hodností. Nakonec jsem si to ale přece jen rozmyslel a zůstanu věrný ostravské „hotelovce“.V příštím roce ji dokončím a chtěl bych pokračovat na vysoké škole stejného zaměření, pokud možno v zahraničí.

EPILOG

Až po návratu domů jsem si uvědomil, jak jsme si s Američany i přes vzdálenost 10.000 km v mnohém podobní. A to i přesto, že se zdá, jako bychom měli odlišné pohledy na každodenní život a zvyklosti v něm. Všude, kde jsem mohl, vyprávěl jsem o svém domově, o České republice a životu v ní. Cítil jsem, že okolí ne vždy rozumí tomu, o čem právě hovořím. A tak jsem, po dohodě s rodiči, pozval hned na letošní prázdniny k nám domů svou kamarádku ze školy v Houstonu, která je mimo jiné i redaktorkou školních novin. Zoe Martinez pochází z rodiny mexických přistěhovalců do USA. Svou cílevědomostí a vynikajícími výkony ve škole se snaží dosáhnout takového vzdělání a postavení ve společnosti, kterého se nemohlo dostat jejím rodičům. Chce být dětskou lékařkou a pomáhat lidem na celém světě. Už teď plánuje na příští prázdniny cestu do Afriky v rámci humanitárně-akademické pomoci jedné americké organizace.

Když se jí můj otec ptal na to, co si myslí o mě, bez rozpaků mu odpověděla: Je to velmi inteligentní mladý muž s mnoha schopnostmi a s odhodláním. Věřím, že to je klíčem k jeho úspěchu a vím, že dosáhne mnohého, pokud ve svém životě bude pokračovat s otevřenou myslí a zdvořilým přístupem. A když jsme se jí na konci jejího pobytu vyptávali, jak se jí u nás líbilo, dodala: Česká republika překonala všechny mé představy. Tuto cestu si budu pamatovat po celý svůj život. Ve Spojených státech nenajdu historické budovy a sochy, ani nebudu jíst borůvkové knedlíky. Co mi však bude nejvíce chybět, budou lidé. Protože tady mi lidé ukázali, že život se nežije jen povrchně. Přestože Češi museli přežít socialismus a různá období útlaku, dokázali se vzchopit a jít vpřed, a to s otevřeným srdcem.

Skoro současně s mým návratem se o prázdninách objevila v Ostravě také maminka Jeffa Elliotta, který tady byl v uplynulém školním roce na studentské výměně a chystal se zpět domů. Rotariánka Susan Elliottová přijela i s dcerou Lindsey a kamarádkou. Byla nadšena z českých hor, zvyků a lidí. Navštívila i schůzku RC Ostrava, kde vyprávěla o práci svého klubu v Pearlandu (Texas, USA – distrikt 5890). Všichni jsme cítili, že se nevidíme naposledy. A to je moc příjemné, protože Rotary je znamená vzájemné poznávání, přátelství a pomoc.