Můj rok v Austrálii

Good News > číslo 05/2003 > Můj rok v Austrálii

Když jsem odjížděla před rokem do Austrálie, jen stěží jsem si dokázala představit, co tam budu celý rok dělat. S výměnnými studenty jsem se sice setkala už předtím na Rotary Campu v Německu, takže jsem měla určitou představu, která vlastně rozhodla o tom, že se stanu jedním z nich – ale jak? Budu žít v rodině, chodit do školy, učit se anglicky, prostě strávím rok v Austrálii. A mezitím? Co vlastně ví obyčejný Evropan o „tom malém kontinentu na druhé straně zeměkoule?“ Jen na turistické průvodce a dokumentární filmy bych raději moc nedala. Podle nich jsem právě odjížděla do země obrovských lesních požárů; země, kde každý rok krokodýli spořádají alespoň 15 japonských turistů a kde žije 10 nejjedovatějších hadů na světě. Neříkám, že tyto informace jsou nepravdivé, ale… snad je tam toho přece jen mnohem víc?

Australané jsou velmi příjemní lidé. Hned na letišti se na mne vrhli se svými obrovskými úsměvy a jejich „G’day!“ (zkrácenina Good day – dobrý den) a celý rok se nepřestali smát. Dokonce i schůzky tamního Rotary klubu vypadaly podle toho. Při práci si povídali vtipy a o přestávkách dokonce hráli tamní „vážení“ rotariáni hry.

Za celý rok jsem vystřídala celkem pět hostitelských rodin. Díky tomu jsem získala i 9 bratrů, 14 sester a nezapomenutelné zkušenosti z „rodinného života.“ Nemyslím, že by se vcelku příliš lišil od našeho, snad až na maličkosti, které jsou opravdu – stejně jako celá Austrálie – „upside down“ (tedy vzhůru nohama). Zatímco se většinou bydlí v rodinných domech, které jsou díky velkým zahradám prakticky odděleny od ostatní civilizace, prázdniny se tráví s co nejvíce lidmi na namačkaných plážích. Vzhledem k tomu, že i moje rodina doma je jednou z těch, které každý pátek utíkají z ráje paneláků na „samotu u lesa,“ docela mě to překvapilo. Kromě toho se klíč dává do zámku vzhůru nohama; jezdí se na levé straně; moje první hostitelská rodina měla přímo ze sprchy okno na zahradu…

Původně jsem si naivně myslela, že většina tamních obyvatel pochází z Evropy a tudíž to tam bude podobné Evropě, ale brzy jsem si musela zvykat na opak. Vedle italské restaurace je japonská sushi stanice, vedle ní obchod s tureckými kebaby, potom řecká restaurace a za ní čínský supermarket. Všechno je tu smíchané dohromady a všeho je velký výběr, i když… na vepřo-knedlo-zelo si člověk opravdu musí zajít přímo do Českého klubu.

Austrálie, ačkoliv je to nejmenší kontinent, je obrovská. Z předměstí do centra Brisbane se jede i ¾ hodiny, občas je to i 50km. Díky tomu mají všichni oblibu v autech. Každá rodina má alespoň dvě a jezdí s nimi všude. Klidně by mě vzali dvakrát denně do zoo, vzdálené od města 150 km.

Další nepřehlédnutelný rozdíl je v přírodních podmínkách. Nejenže jsem loňské Vánoce prožila o školních letních prázdninách, v říjnu trhala tulipány a v květnu sbírala listí. Nejtěžší pro mne bylo zvyknout si na tamní zvířenu. Po ránu bylo nejvíce slyšet ptáky – papoušky. Vypadají krásně, ale ve stromech stejně nejsou vidět. Bohužel jsou slyšet. A kdo někdy poslouchal „kookobaru,“ tomu už zní zvuk sbíječky ve 4 ráno jako libá hudba na uspávání. Pavouci jsou obří, sarančata 10centimetrová . . . ale naštěstí i místní tropické ovoce je dvakrát větší, než u nás.

Ve škole, kterou jsem pravidelně navštěvovala, jsme také měli směsici různých národností. Na počátku bylo těžké najít si tam opravdové přátele a proto jsem velmi ráda, že se mi to povedlo, takže jsem ve druhé polovině roku chodila - ke svému překvapení – do tamní školy dobrovolně a ráda. Když jsme nakonec společně plánovali náš maturitní ples, připadala jsem si, jako bych znala všechny své spolužáky už od narození.

Celý rok byl samozřejmě naplněn spoustou nezapomenutelných zážitků, ale k těm největším bezesporu patří jednak měsíc cestování po celé Austrálii, jednak Světový kongres Rotary International, který se konal přímo v Brisbane a jehož jsem se osobně zúčastnila. Po 10 měsíců jsme s ostatními „brisbaňany“ pozorovali, jak se taková konference připravuje a musím přiznat, že mi nakonec stejně vyrazila dech. Když se do Brisbane dostavilo téměř 20 tisíc rotariánů, bylo město plné Američanů vyměňujících si vizitky s africkými rotariány, s Japonci zvoucími ostatní účastníky na příští konferenci v Ósace a se spoustou dalších, stále se usmívajících rotariánů. Za obrovskou poctu pokládám to, že jsem se během konference osobně setkala s prezidentem RI, panem Bhichaiem Rattakulem. A také mě potěšilo, že jsem po dlouhé době mohla oprášit češtinu při setkání s jedinými představiteli České republiky – s guvernérem distriktu 2240 panem Milanem Rochem a jeho paní.

Celý rok byl pro mne opravdu velkou zkušeností a věřím, že ji budu moci v budoucnosti použít. Kromě zaplněných fotoalb a přivezených australských suvenýrů jsem toho totiž získala mnohem víc. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí, získala přátele na celý život…

Když William Janus připlul v 17. stol. poprvé k Austrálii, objevil nový kontinent. Já jsem v něm našla druhý domov.

Markéta Kovářová, vyslaná RC Jihlava