Naše reprezentantka v Indii

Good News > číslo 02/2004 > Naše reprezentantka v Indii

Sedmatřicetiletá Eva Kacanu z Olomouce je paraplegička. Po ochrnutí dolních končetin je už šest let v plném invalidním důchodu. Je upoutána na invalidní vozík a odkázána na osobní asistenci. Začala se věnovat všemu, co je jen trochu možné v takové situaci dělat. I na vozíku je například možné sportovat. V atletických disciplínách – vrhu a hodu – se vypracovala až do české reprezentace. Pozadu nezůstává ani na soutěžích v pracovních a řemeslných dovednostech lidí se zdravotním postižením, tzv. abilympiádách. Loni byla Českou abilympijskou asociací nominována do reprezentačního týmu ČR pro Světovou abilympiádu, pořádanou koncem listopadu v indickém hlavním městě Novém Dillí. Nad reprezentací převzal záštitu ministr práce a sociálních věcí ČR Zdeněk Škromach.

Během půlroku se jí podařilo získat na tuto cestu potřebnou finanční částku 2 x 45 000 korun a to pro sebe i pro nezbytný doprovod, svou asistentku. Několik týdnů před odletem však přišla nečekaná rána – jeden ze sponzorů zrušil svůj příslib, a tak najednou chybělo dvacet tisíc. Eva vyslala naléhavou prosbu o finanční podporu do všech stran, na místa obvyklá i na ta, která ještě nevyzkoušela. Její výzvu zachytili členové Rotary klubu Praha Classic. Ačkoli se věnují jinému dlouhodobému projektu pro vozíčkáře, rozhodli se pro okamžitou pomoc. Eva do Indie odletěla včas. V jejím zavazadle přibylo tričko s emblémem ROTARY. Eva nám dala nahlédnout do svého cestovatelského zápisníku.

Hlavním smyslem abilympijského hnutí je podpora zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností. Proto i soutěžní disciplíny abilympiád jsou zaměřeny na pracovní schopnosti a dovednosti postižených. Ta v Indii, která se uskutečnila poslední listopadový týden (21.-29.11.), jich měla 45. Mezi disciplínami byla nejen tradiční řemesla – košíkářství, keramika, truhlářství, řezbářství, cukrářství, aranžování květin, batikování, šití dámských šatů nebo pánských obleků, vyšívání, pletení nebo drhání – ale také práce s počítačovými technologiemi nebo i třeba hraní šachů, kontaktního bridže, sestavování puzzlí nebo lega. Česká reprezentace měla celkem 32 členů, z toho 17 soutěžících. Po celou dobu pobytu v Indii bylo přes den 25-27°C, večery byly chladnější.

V den, kdy byla na řadě moje soutěžní disciplina, vosková batika, jsme hned po snídani netrpělivě vyrazili na stadion a vyhledali mé místo. Ještě jednou jsem si podrobně přečetla zadání – voskovou technikou nabarvit šátek 1m x 1m, při maximálním použití 3 barev. Již při přípravě jsem zjistila, že jsem mezi ostatními postiženými jediný vozíčkář, a že moje místo není pro vozíčkáře příliš uzpůsobené. Měla jsem však k dispozici místní indickou asistentku (má asistentka Eva nesměla být během soutěže přítomna). Neuměla sice anglicky, ale moc se snažila. I přes některé technické potíže jsem soutěž zvládla v limitu a umístila se na slušném 7 místě.

Jeden den jsme se domluvili a vyjeli si společně s dětmi na malý výlet tradiční rikšou. Bylo evidentní, že vozíčkáře často nevozí, ale řidiči z toho nedělají problém. Při nakládání a vykládání vozíků velmi ochotně a trpělivě počkají, a podle potřeby i pomohou. V Indii se jezdí vlevo a jezdit tady je skutečně velké umění. Neplatí tu snad žádná pravidla. Když chce řidič předjet, zatroubí, když chce odbočit, vytáhne ruku z okýnka a ukáže směr. Je to neuvěřitelné, ale funguje to. Mezi auty a rikšami se prodírají chodci a Indové na motorkách. Na nich sedí ženy bokem, mnohdy s jedním nebo dvěma dětmi pod paží, nebo je motorka obsypána až pěti lidmi. Za celou dobu jsem ale neviděla ani jednu dopravní nehodu.

Šestý den pobytu byl slavnostní. Večer jsme navštívili prezidentský palác. Byli jsme uvedeni do osvětlených zahrad paláce, které jsou ohromné a nádherné, dostali jsme čaj a různé zákusky. Obsluhovala nás hradní stráž a služebnictvo. Nastal čas, kdy měl mezi nás přijít pan prezident. Nás, vozíčkáře, navozili dopředu a bylo jedno, z jaké jsme země. Já s Vladimírem jsme byli hned vpředu a tak jsme vše dobře viděli. Prezident Indie Dr. Abdul Kalam pozdravil po úvodním proslovu osobně všechny vozíčkáře. U každého se zastavil, podal mu ruku, poptal se, z jaké je země a popřál mu vše dobré. Choval se velmi přirozeně a přátelsky – po celou dobu měl úsměv na tváři.

Když jsme měli před koncem našeho pobytu čas na individuální prohlídku města, vydali jsme se rikšami do síkhské mešity. Řidiči nám však špatně rozuměli, a tak jsme se ocitli na úplně jiném místě, ve starém Dillí. Vzbuzovali jsme samozřejmě velkou pozornost. Bílí lidé v této čtvrti a k tomu tři z nich vozíčkáři! Kdykoliv jsme se zastavili, utvořila se kolem nás velká skupina lidí, kteří nás se zájmem sledovali. A tak jsme jeli na našich vozíčcích a snažili se dostat někam k taxíku. Museli jsme jet po frekventované cestě, kde bylo plno lidí, aut, motorek a rikš. Úspěšně jsme dorazili až k policii, kde nám však nerozuměli. Nakonec se objevil člověk, který nám nabídl odvoz kam potřebujeme s tím, že má velký taxík, kam se vejdeme všichni - šest lidí se třemi vozíky. Naložil nás do auta, kde jsme sice byli jako sardinky, ale vešli jsme se. Eva ale musela své nohy vystrčit ze zadního okénka ven. Bez nehody jsme docestovali k našemu cíli.

Brzy po příjezdu jsme se v našem hotelu připletli k svatební hostině, respektive zásnubám. Indové nás přijali mezi sebe, zatančili jsme si s nimi a pěkně se pobavili (většina ze svatebčanů uměla anglicky). Při loučení jsme obdarovali nevěstu a ženicha hedvábnými šátky. Pořadatel, otec svatby, nás za to o dva dny později pozval na večeři. Jelikož začal v Indii muslimský třídenní svátek, restaurace byly zavřené a tak nás vzal do údajně nejlepší jídelny pro řidiče v Indii. Jsem si jista, že se tento podnik nedá přirovnat k žádné naší cenové skupině a patrně by měl s našimi hygieniky problémy. Ale nedalo se odmítnout. Na papírových talířkách donesli různé pokrmy. Po menším váhaní jsme se dali do jídla – bylo velice pikantní a chutné. Zapíjet vodou jsme se ho nikdo neodvážil. Přece jen – jistota je jistota. Po návratu do hotelu jsme raději provedli dezinfekci z našich zásob – slivovicí a Becherovkou. Tato pravidelná “dezinfekce” se nám moc vyplatila. Po celo dobu pobytu jsme neměli téměř žádné střevní potíže.

Zajímavá byla i setkání s našimi “soupeři”. Měli jsme si o čem povídat. Třeba o tom, jaké máme plány do příští světové abilympiády, která se uskuteční v roce 2007 v Japonsku.

Poslední den jsme si všichni koupili tradiční oblečení indických žen – sárí, což je několik metrů látky, kterou si má žena obtočit kolem celého těla. Na závěrečnou schůzku před odjezdem jsme se my, majitelky sárí, rozhodly, že si v něm vyjdeme. Obléci vozíčkářku do sárí je velký problém, ale podařilo se. A tak jsme se já, Eva, druhá Eva, Vendulka a Jana vydaly do vestibulu hotelu v sárí. Když jsme vyšly z výtahu, všichni pracovníci hotelu, kteří byli u recepce, nám zatleskali - to nás potěšilo.

Když všechny soutěže skončily, sečetli jsme naše výsledky. Zlato pro nás získal jedenáctiletý Jakub Jakoubek, vozíčkář z České Třebové za překrásné přání k uzdravení – a k tomu získal ještě stříbrnou medaili za malování vodovými barvami. Stříbro v drhání a bronz v cukrářství “vybojovala” tělesně postižená Pavla Jindrová z Přerova. Druhé místo v košíkářství získal Tomáš Mareček z Uherského Hradiště, který má sníženou pracovní schopnost. Čestné uznání obdržela za svou keramiku zrakově postižená Iveta Dunková z Opavy. Tělesně postižený Jindřich Brejcha ze Sušice získal čestné uznání za aranžování květin v tzv. “západním stylu” (ikebana tvořila samostatnou kategorii). Byli jsme tedy nejúspěšnější výpravou z Evropy!

Podle zápisků Evy Kacanu, účastnice abilympiády, sestavil

Svatopluk K. Jedlička, člen RC Praha Classic