Rozhovor s Dobroslavem Zemanem

Distrikt 2240 > Guvernéři distriktu > Rozhovor s Dobroslavem Zemanem

SEZNÁMENÍ S DOBROSLAVEM ZEMANEM, GUVERNÉREM ROTARY DISTRIKTU 2240

Vy jste tedy Plzeňák, pane doktore ?
Pouze naturalizovaný - ale je to už strašně dlouho, co jsem do Plzně přišel. Bylo to hned po právnické fakultě, kterou jsem absolvoval v roce 1952. Pocházím však z jižních Čech, které miluji a kam se moc rád vždy vracím. Narodil jsem se 31. ledna 1930 v Jindřichově Hradci, stejně tak jako můj o něco starší bratr Vladimír, který žije v Jihlavě. Přestože se naši rodiče přestěhovali už v roce 1931 do Tábora, kde tatínek působil jako profesor na tamní reálce, v Hradci jsme u svého dědečka a babičky trávili všechny prázdniny a svátky, za války také všechny volné dny a neděle. To bylo v době, kdy jsme žili bez tatínka : toho Němci zatkli jako župního vzdělavatele Sokola hned v den vypuknutí II. světové války, 1. září 1939, takže celou válku až do května 1945 prožil ve vězeních : Pankrác, Dachau, Buchenwald . . .

To jistě musela být těžká doba pro Vaši maminku ! Vrátil se pak Váš otec domů ?
Pobyt v koncentráku skutečně přežil. Byl to ovšem jen první kontakt naší rodiny s totalitním systémem, v té době s německým fašismem. Brzy však následovaly další : po návratu z Buchenwaldu jmenovali tatínka ředitelem táborského gymnázia, avšak hned po "Vítězném únoru" jej další totalitní systém, tentokrát komunistický, z místa ředitele "pro nedůvěru" suspendoval a předčasně jej penzionoval. Na to bezprostředně navazovaly události další : vyhození mého bratra ze studia na právnické fakultě, o několik let později, v pohnutých 50. letech, odsouzení mého dědy a strejdy v Jindřichově Hradci, kteří tam provozovali obchod galantérií, v rámci tažení proti živnostníkům a 3 a půl roku do vězení a zabavení všeho majetku. Dědečkovi bylo tehdy přes osmdesát, brzy nato zemřel, strejda si musel svůj rozsudek v komunistickém vězení protrpět. Samozřejmě byli oba, již dávno mrtví, po listopadu 89 plně rehabilitováni. I mému bratrovi byl přiznán dodatečně právnickou fakultou doktorát, ovšem to už byl dávno v důchodu a svůj život měl prakticky za sebou.

To je skutečně pohnutá rodinná historie. Kde jste byl v těch letech Vy ?
Hned po absolutoriu právnické fakulty KU v Praze jsem dostal povinnou umístěnku do Závodů V. I. Lenina v Plzni, kam jsem odjel týden po promoci, aniž bych byl tehdy věděl, že jde vlastně o plzeňskou Škodovku, v níž jsem začal působit jako právník. A po skončení dvouleté vojenské služby v Mikulově, kde jsem jen o vlásek ušel odvelení do PTP, se Škodovka a tedy i Plzeň stala mým osudem na celý život : to proto, že jsem se v roce 1957 v Plzni oženil se svou manželkou Hankou z Rakovnicka. Byli jsme tedy, jak se v Plzni nepříliš uctivě říká, tzv. "náplava". . . Pak se naše rodina rozrostla o dceru Renatu a syna Honzu, kteří oba (Renka se svou rodinou) žijí a působí v Plzni v bezprostřední blízkosti svých rodičů dodnes.

A protože jsem ještě v době studií měl široké zájmy spíše v kulturní než v právní oblasti (hodně jsem se věnoval hudbě, cizím jazykům, fotografování apod.), dostal jsem se na generálním ředitelství Škodovky brzy do oddělení obchodní propagace.

Zmiňujete se o studiu jazyků - slyšeli jsme, že mluvíte několika cizími řečmi ?
Je tomu skutečně tak : působím již 16 let jako soudní tlumočník pro němčinu a francouzštinu, dříve také pro italštinu a španělštinu, ale ty jsem musel u Krajského soudu v Plzni odhlásit, protože nebylo možné všechno časově zvládnout. K těmto čtyřem přibyla samozřejmě ještě na gymnáziu také angličtina, trochu i ruština.

Zájem o cizí jazyky úzce souvisel s mým zájmem o hudbu. Snad právě schopnost hudebního vnímání mi byla velmi prospěšná pro fonetiku cizích řečí. Ty se staly skutečně obohacením mého života. Porůznu jsem jich využíval ve svých profesích ve sféře obchodní propagace nebo později v oblasti vědeckotechnických informací. Byly i klíčem k mnoha velmi zajímavým osobním kontaktům. Že mi jsou mimořádně prospěšné i nyní v rotariánském hnutí, obepínajícím celý svět, je na bíledni.

A jak tomu bylo s Vaší znalostí cizích jazyků v totalitním komunistickém systému ?
Znalost cizích řečí měla paradoxně i velmi negativní vliv na moji profesní "kariéru" : v dubnu 1957 jsem byl k mému překvapení vyslán služebně jako obchodně-technický informátor do expozice Škodovky a Škodaexportu na mezinárodním veletrhu v Miláně. Nemělo to však být zadarmo : Státní bezpečnost mě tenkrát začala lákat ke spolupráci s nimi, tu jsem však jednoznačně a striktně odmítl - a následek byl jasný : řada výslechů hned po mém návratu domů, vážná podezření z podivných kontaktů s cizinci (o čem on vlastně s nimi mluví ? vždyť mu nerozumíme !) - a tedy i okamžitý zákaz jakýchkoliv cest do zahraničí. Inu, odmítnutí takové "výhodné" nabídky se nevyplácí . . .

Na jak dlouho platil tenhle zákaz ?
Prakticky natrvalo. Ovšem ve druhé polovině šedesátých let, kdy se komunistický režim v naší zemi začal před Pražským jarem uvolňovat, si vedení Škodovky (to už přestala existovat pod názvem Závody V. I. Lenina) přece jen řeklo, že by mých znalostí mohli výhodněji využít. Byl jsem tedy vyslán na několik zajímavých služebních cest : nejdříve do NDR (na vyzkoušení mé "spolehlivosti"), pak dokonce do Kolumbie, protože jsem mohl jako tehdy málokdo nabídnout svou znalost španělštiny, do Francie, do Itálie, do Belgie . . .

A jak tomu bylo po srpnu v šestaosmdesátém ?
Zase dost pohnutě. V napjatých srpnových dnech mě pozvalo vedení Českého rozhlasu v Plzni do své budovy, střežené nadšenými vlastenci proti příjezdu okupačních vojsk. S plzeňským rozhlasem jsem totiž již dříve spolupracoval jako francouzský speaker. Plzeň byla posledním vysílačem, který mohl svobodně hovořit k československé i světové veřejnosti. Jednou z výzev se naše země obracela na pracovníky v docích na celém světě, aby nevykládali sovětské nákladní lodě. Byl jsem požádán, abych ji přeložil do šesti jazyků a přečetl na mikrofon, stejně jako několik dalších. Rád jsem vyhověl - vždyť to byla moje vlastenecká povinnost !

Ovšem opět jsem tím zasáhl do svého osudu : při posrpnových prověrkách jsem byl prohlášen za politicky zcela nespolehlivého, takže jsem musel opustit své místo propagačního poradce v obchodní propagaci na generálním ředitelství Škodovky. Musel jsem být jen rád, že jsem vůbec mohl zůstat ve Škodovce pracovat, ovšem za podstatně nižší plat jako bezvýznamný referentík v plzeňském Dodavatelsko - inženýrském závodu.

Říkal jste, že se Škodovka stala Vaším osudem - působil jste v ní po celou dobu své aktivní činnosti ?
Naštěstí nikoliv. Když mi už bylo skoro padesát, tedy v osmasedmdesátém, jsem se rozhodl, že Škodovku opustím, protože tam naděje na zlepšení mého postavení neexistovala. Od ledna 1979 jsem proto začal pracovat ve Výzkumném ústavu keramiky nejdříve v Horní Bříze a pak v Plzni v oddělení pro vědeckotechnické informace a ro vztahy k veřejnosti (Public Relations). Jedním z mých úkolů navíc bylo také vytvoření šestijazyčného odborného slovníku v oboru keramiky, žárovzdorných hmot a nemetalických minerálů, který skutečně vyšel tiskem v 5 svazcích. I v tomto ústavu jsem byl pochopitelně pod příslušným politickým dozorem a vedení mi dávalo stále najevo svou politickou (naštěstí nikoliv odbornou) nedůvěru. Přesto jsem tam přežil s různými kádrovými peripetiemi až do svých šedesátin, kterých jsem dosáhl v lednu 1990. To byla už doba, kdy jsme se začali nadechovat svobodné, demokratické atmosféry. Ta se nám zdála až neskutečná, neuvěřitelná . . .

Zmiňoval jste se o svých bohatých kulturních zájmech a aktivitách - můžete nám něco povědět také o nich?
Práce v oblasti obchodní propagace mě přivedla ke dvěma velmi zajímavým, ale také velmi náročným činnostem : ediční a výstavářské. Ve škodovácké propagaci jsem měl na starosti vydávání prospektů a katalogů na výrobky z více než padesáti výrobních oborů tohoto průmyslového gigantu. Šlo o jejich obsahovou, propagační a technickou koncepci, obrazový doprovod (průmyslová fotografie, schémata, diagramy), překlady textů do pěti světových jazyků a korektury v nich, spolupráce s výtvarníky-grafiky i s tiskárnami. Protože do mé pracovní náplně spadala i oblast výstavnictví, byl jsem autorem desítek scénářů technicko-obchodních či tématických výstav v tuzemsku a zahraničí i náročných audiovizuálních programů. Byly určeny nejen pro potřeby Škodovky, ale i pro řadu dalších organizací a institucí, včetně města Plzně nebo tehdejšího p.z.o. POLYTECHNA apod.

Tyto tvůrčí činnosti mě postupem času přivedly i do Svazu československých výtvarných umělců, jehož členem jsem se stal právě v sekci výstavních scenáristů.

Měl jste možnost i jiného využití své jazykové kvalifikace ?
Již od počátku roku 1967 jsem ji rád nabídl přednímu českému folklórnímu "Souboru písní a tanců ŠKODA Plzeň", působícímu dodnes velmi úspěšně pod názvem "MLADINA". Jako tlumočník italštiny a moderátor jejich atraktivního programu jsem s nimi poprvé vyjel na Sicílii, kde se konal velký mezinárodní folklórní festival v Agrigentu. A protože jsem jim mohl nabídnout i jazyky další, měl jsem příležitost doprovázet je po mnoho dalších let, prakticky až do roku 1994, jako tlumočník, moderátor, fotograf a propagátor a také jako průvodce na celou řadu dalších velkých folklórních festivalů po celé Evropě a dokonce i do USA. A protože byla mým velkým koníčkem již od mládí fotografie, uspořádal jsem ze své bohaté obrazové kořisti z mých cest docela zajímavou výstavu fotografií pod názvem "Napříč Evropou" jednak v Plzni, jednak v pražském planetáriu.

Všechny zkušenosti a osobní kontakty, získané jak v mém zaměstnání, tak i při takovýchto bohatých a programově a cestovatelsky velmi náročných zájezdech, jsem pak mohl vhodně zhodnotit hned po revoluci. Bezprostředně po mém odchodu do důchodu jsem založil svou vlastní propagační a uměleckou agenturu s názvem P.R./AGENCY, orientovanou především na uplatnění našich umělců v zahraničí.

Jak tato agentura prosperuje ?
Abych se přiznal, je nyní ve výrazném útlumu - výhradně pro naprostý nedostatek času, způsobený mou angažovaností v rotariánském hnutí.

Na téma Rotary jsme v našem rozhovoru narazili hned na počátku a nyní znovu. Jak jste se k němu vlastně dostal Vy ?
To je zajímavá historie sama pro sebe - však jsem o ní uveřejnil svůj příspěvek v magazínu našeho Rotary distriktu GOOD NEWS pod názvem : "Kdo je to pan Sláma? aneb : Jak jsem se stal rotariánem".

Již během jara a léta 1990 jsem získal ze zahraničí první kontakty na Rotary. Ty pak vedly k tomu, že jsme se dne 17. listopadu 1990 poprvé sešli s několika dobrými přáteli a se skupinou rakouských rotariánů, kteří za námi přijeli do Plzně. Toto datum si pamatuji velmi přesně : bylo to první výročí sametové revoluce v Praze a současně den první návštěvy amerického prezidenta George Bushe v Praze. Všechny zkušenosti a informace, které nám tehdy rakouští rotariáni v upřímném rozhovoru poskytli, jsme si pak vyhodnotili - a v lednu 1991 jsme založili Rotary Club Plzeň.

Stal jsem se - dokonce na dva roky - jeho prvním zakládajícím prezidentem. A pak už jsem byl doslova vtažen do rotariánského dění účastí na různých setkáních a konferencích. Sami jsme v Plzni každoročně pořádali řadu velkých Inter-City a Inter-Country Meetingů, na nichž se vystřídalo přes 300 našich zahraničních přátel. Mimořádně jsem si vážil také toho, že mi byl jako prvnímu rotariánovi u nás udělen anglickým Rotary Clubem Keyworth-Ruddington (distrikt 1220) čestný odznak "Paul Harris Fellow".

Všechny tyto osobní kontakty byly pro mne stejně tak jako pro všechny ostatní členy RC Plzeň mimořádně cenné a obohacující, neboť jsme postupně začali chápat, o jaké základy se rotariánské hnutí opírá a v čem spočívá jeho poslání : v ochotě poskytnout svou pomoc všude tam, kde je toho zapotřebí, v osobní iniciativě a angažovanosti a v neposlední řadě v rozvoji vztahů přátelství a důvěry nejen v rámci vlastního klubu, ale zejména i vůči zahraničním partnerům. Tak to vyplývá i z jeho názvu : ROTARY INTERNATIONAL.

Tento mezinárodní a doslova celosvětový prvek Rotary je i pro nás velice zavazující. Měli bychom se snažit nejen využívat mimořádných možností, které Rotary International a jeho Nadace Rotary nabízí, ale sami se do tohoto úsilí - poskytovat pomoc a službu všem, kteří ji od svého šťastnějšího bližního potřebují - plně a obětavě zapojit.

S jakým cílem jste přijal funkci prvního guvernéra Rotary distriktu 2240?
Ve funkci prvního guvernéra našeho nového a dokonce mezinárodního distriktu 2240 pokrývajícího jak Česko, tak i Slovensko, je mým největším přáním, abychom se my všichni, čeští a slovenští rotariáni, dokázali s tímto velice náročným, ale současně i mimořádně krásným a vnitřně obohacujícím posláním i osobním závazkem úspěšně a trvale vyrovnávat a přispívat tak svými činnostmi k pozitivnímu sociálnímu, kulturnímu i mravnímu rozvoji naší demokratické společnosti.

Děkujeme Vám, pane guvernére, za zajímavý rozhovor.